Dějiny koupání, balneologie

Dějiny koupání, balneologie

Balneologie je nauka o léčivých vodách, lázních a jejich účincích na lidský organizmus.

Tolik možná strohá, ale vyčerpávající definice pro nauku, která nás informuje o tom, jak poskytnout tělu nejen očistný účinek koupele, ale jak navíc využít terapeutické vlastnosti léčivých vod.

Voda, jakožto základ života, byla vždy nerozlučně spjata s lidskou kulturou. Již odedávna se tekoucí voda i prameny čisté vody těšily velké vážnosti a úctě. Koupele měly často v jednotlivých náboženstvích podobu očistných rituálů, které člověka očišťovaly nejen fyzicky, ale i duševně. Lázeň byla například povinnou součástí předsvatebního ceremoniálu židovských nevěst nebo zkouškou v obřadech zasvěcování Keltů. Léčivé účinky vodních pramenů znali a využívali lidé již od nepaměti.

Starověké Řecko

koupeleV kolébce evropské civilizace byla očistná zařízení k mytí a koupelím velmi prostá. Vody bylo málo a proto se jí šetřilo. Koupele a sprchy byly studené, teplé koupele byly přepychem. Platón ve svém popisu ideálního státu povoloval teplé koupele pouze starým a nemocným lidem. Vodovody, zásobující města a lázně vodou, byly vybudovány mnohem později a nikdy nedosáhly rozměrů vodovodů římských. Od 5. století před n.l. se na vulkanickém území Řecka a jeho přilehlých ostrovech začalo užívat léčebných koupelí v minerálních a termálních vodách. Od léčebné mystiky, kultu spánku a snu se tak postupně přešlo k uvědomělému léčebnému používání vody a fyzikální léčby. Začaly vznikat posvátné léčebné okrsky, které v mnohém připomínaly pozdější lázeňská místa v našem pojetí. Dochované zprávy hovoří o tom, že již v této době se léčilo bahenními zábaly.

Starověký Řím

Obyvatelé Říma se koupali pod širým nebem v moři nebo v řece Tiberu. Zámožní občané si ve svých domech postupně, kvůli znečištěné vodě v řece, začali budovat koupelny. Pro chudší vrstvy obyvatel byly zřizovány veřejné lázně, jejichž provoz většinou hradil stát. Výstavbu velkých přepychových lázní podporovali a řídili samotní císařové, kteří si tak získávali popularitu u nejširších vrstev obyvatelstva. Pro římské obyvatele se koupele staly velmi populární součástí denního života. Ve starém Římě se lázeňské léčení vyvíjelo o něco později než v Řecku, ale zato na racionálnějších podkladech. Léčebně se užívalo koupelí ve vanách, masážních a potních lázních, ve vytápěných prostorách, ale i v jeskyních, kde vystupovaly ze země horké páry. Podávaly se bahenní obklady, sázely se baňky a předepisovala se pitná kůra minerálními vodami.

S rozpadem římské říše a s dobytím Říma nastal i úpadek lázeňství. Při obléhání Goty v roce 537 byly zničeny římské vodovody a byla zazděna jejich ústí do města. Město bylo na řadu století odsouzeno k nouzovému zásobení vodou. I přes veškeré snahy se už nikdy nepodařilo obnovit někdejší slávu římských lázní.

Kultura římského lázeňství se však uchovala na východě zásluhou Byzance.

Lázně v Orientu

koupeleTaké v mnoha zemích Blízkého a Středního východu byly již ve starověku koupele a lázně běžné. Na Středním východě používali významní šlechtici koupelí i na cestách. Jejich velbloudi dopravovali přenosné dřevěné vany. Vojáci v poli si u vody vykopávali v hlíně jámy, které vyložili dřevem a rohožemi a naplňovali teplou vodou ke koupeli. V Byzanci a na východě panoval daleko větší komfort denního života než tomu bylo v Evropě. Tato úroveň stejně jako orientální lázně vstoupila do povědomí Středoevropanů na přelomu 11. a 12. století díky prvním křížovým výpravám. Špinaví a zavšivení šlechtici a jejich žoldnéři, kteří přišli osvobozovat Jeruzalém, se zde setkali s čistotnými národy, které se myly a převlékaly, měly vysokou úroveň hygieny i vysoký životní standard, který byl patrný na ušlechtilých textiliích, voňavkách, rafinovaných jídlech i příborech. A tak není divu, že ti co přežili a vrátili se domů začali pomýšlet na modernizaci a zlepšování své životní úrovně, včetně koupelí.

Středověk

O středověku se všeobecně tvrdí, že byl temný, špinavý a nehygienický. Často se poukazuje na to, že církev brojila proti hříšnému kultu nahého těla a koupelím. Některé řády a kláštery zakazovaly koupele úplně, některé pouze povolovaly koupele ve studené vodě a nebo koupele časově omezovaly – 1x za měsíc, 1x do roka. O některých svatých, jako např. o svaté Alžbětě, se hrdě hlásalo, že se nikdy nekoupala. Nebyl to ale trvalý a obecný jev.

Ve skutečnosti zájem o koupele u feudálů a později u městského obyvatelstva stoupal. Lidé se koupali pro radost, potěšení a pro omlazení a postupem času se koupele staly běžnou součástí života a dokladem dobré životní úrovně měšťanů. Léčebné koupele se v této době ve velké míře nepraktikovaly, tu a tam máme zmínku o vodoléčbách, které se předepisovaly a podávaly nemocným lidem.

Renesance lázeňství

koupeleStarověká znalost léčivých účinků některých pramenů a znalost balneologie nikdy nezmizela ze světa úplně. Staří učenci se v 16. století vraceli k léčivým účinkům minerálních vod i vody samotné.

Období renesance k tomu bylo jako stvořené – učenci se vraceli k experimentální vědě, měli zájem o člověka a jeho anatomii. Lékaři si všímali, jak se pacient stravuje, doporučovali mu pohyb a cvičení a předepisovali léčebné koupele. Předpisy na celou léčebnou kúru zněly na 100, ale i 200 hodin koupelí! Chudí lidé se snažili ušetřit a tak absolvovali celou kúru, aniž by vylezli z vody.

To mělo za následky nejrůznější vyrážky, které se však vůbec nepovažovaly za nepříjemnou komplikaci, ba naopak vyrážka patřila k rituálu lázní a byla do určité míry vlastním cílem léčby. Věřilo se, že mokvání kůže je dalším projevem očisty těla.

Důležitá byla i doba koupání, neboť ne každá roční doba byla pro koupele vhodná. Velmi se cenily jarní a májové koupele, které platily za zvlášť účinné, pak teprve následovaly koupele podzimní. Koupele byly tradičně zapovězeny o tzv. psích dnech od 23. července do 23. srpna, kdy slunce stojí ve znamení lva.

Dlouhé koupele se časem zkracovaly a začaly se vylepšovat nejrůznějšími přísadami. Přidávaly se minerální soli, kamenec, soda, jodové a bromové soli a také výluhy ze strusky z metalurgických pecí. Oblíbené byly přísady z bylinkových extraktů a výluhů, obsahovaly často éterické oleje, příjemné pro koupající a mírně dráždící kůži. Ke kosmetickým účelům se používaly koupele v mléce a syrovátce.

Po celé Evropě postupně docházelo k renesanci lázeňství. Stavěla se lázeňská místa u přírodních zdrojů, minerálních vod a rašelinišť. K léčení se začalo přistupovat odborněji, voda se začala měřit teploměrem a zapisovat. Mnoho lékařů, ale i laiků, se začalo zabývat léčebnými účinky vody na lidský organizmus. Jedním z nejslavnějších u nás byl jesenický rodák Vincenc Priessnitz (1799-1852), který se vodoléčbě věnoval po celý svůj život.

V 19. století lékaře zaujaly účinky koupelí v kyselkách – uhličitých vodách. Pomáhaly především při chorobách srdce a cév. Proslavila se celá řada míst, kde byly kyselky k dispozici. Toto období přineslo také mohutný rozmach měst, která disponovala podmínkami pro rozvoj lázeňství nejenom kvůli přírodním zdrojům minerálních vod, ale také peloidů, jejichž léčebné účinky byly známé ve starověku. Tak vznikla i v České republice celá řada lázeňských míst, z nichž mnohá získala světový věhlas.

Léčebné používání bahna a rašeliny

KOUPIT ROSENSPA 5+1 V ESHOPU PŘÍMO OD VÝROBCE

 

logo male

RosenPharma a.s.

RosenPharma a.s. je českou farmaceutickou společností a na našem trhu působí již bezmála dvě desetiletí. Specializuje se na technologii výroby léčiv. Od samých počátků dbá na vysokou kvalitu přípravků a na prověřené receptury založené na čistě přírodní bázi. Odkaz na hlavní stránky: www.rosenpharma.cz